V květnu 2005 to bylo třicet let, co rozhlas v kobylské škole vyhlásil, že se zakládá nová dechovka v Kobylí. Metoději Hanákovi a Jaroslavu Hamanovi se přihlásilo víc jak 50 chlapců ve věku 10 až 13 let, ale po několika týdnech vydržela jen 16 vyvolených. A začalo se hrát. Co nejvíce společně a před publikem, zpívat jsme taky museli. Dnes bych to přirovnal k Baboukům, tak nějak nás to děda Hanák učil, zahrát a zazpívat. Je zajímavé, že když Metoděj Hanák zakládal v roce 1975 dětskou dechovku v Kobylí, bylo mu už 72 let. A Lácaranka zdaleka nebyla poslední kapelou, kde se angažoval.
Byla to tehdy v sedmdesátých letech pro dechovou hudbu zlatá doba. Slavná Moravanka s Janem Slabákem vyprodala každý sál, na skvělé televizní pořady se těšila celá republika Začaly se vydávat nové kazety, na koncertech se objevily první přenosné magnetofony a jejich majitelé nahrávali každou novinku. A nové kapely vyrůstaly jako houby po dešti. A nejenom dospělé, ale i dětské. Co já určitě vím, tak kolem roku 1975 začala hrát v okolí nejen Lácaranka, ale i Túfaranka, Hovorané a další.
První ples v roce 1979 odehrála polovina muziky ještě jako školou povinní chlapci. Přechod do dorostenecké kategorie kapelu na chvíli přibrzdil, ale opravdu jen na chvíli. Tady začíná opravdová historie mladé kapely, která si začala říkat Lácaranka podle kopce Lácary. Kapela se stává dorůstajícím chlapcům přirozenou součástí života, je to hlavně velká zábava, hodně zážitků a jen něco málo víc starostí. Rodiče pořizují muzikantům nové kroje, nejenom na vytrubování. Už „sú to šohaji“ a „pod májú se jim budú hodit“. V roce 1980 přibylo na hodech v Kobylí 20 nových mládenců, kteří se nebáli a uměli pod májů zazpívat. Impuls to byl pro kobylské hody velký. V letech 1981 až 1983 byl pokaždé prvním stárkem muzikant z Lácaranky. Je dobré připomenout i tento rozměr významu činnosti mladé dechovky v Kobylí a pro Kobylí .
V té době nerozlučná partia mladých muzikantů začíná o sobě dávat vědět. Kapela dostala šanci v menších dědinách v okolí Kobylí, první hody hraje v Boleradicích v roce 1981. To byla velké škola pro muzikanty. V sobotu večer muzika, trocha spánku nad ránem, pak zvaní po dědině, pochody, hodové odpoledne pod májú a když toho měli mladé a neškolené nátisky už dost, muselo se hrát ještě do rána. Docela rád bych si to teď poslechl. Věřte však, že mladým muzikantů se tehdy i něco odpustilo. Hanácké Slovácko dalo příležitost Lácarance a ona ji využila.
První velkým předěl v činnosti Lácaranky byla vojenská prezenční služba. V letech 1983 až 1986 absolvovala většina muzikantů vojenskou prezenční službu. Kupodivu nikdo z muzikantů nesloužil u posádkové hudby, v té době nebyly ještě tak velké známosti. Nadšení dát kapelu znovu po vojně bylo velké. Úspěšným koncertem „Vojáčku vojáčku“ začíná desetiletá historie tradičních koncertů, kterou ukončil až nešťastný pronájem kobylské sokolovny. Spolupráce s uměleckými vedoucími (M. Komosný, L. Hrdlička, J. Novák a R. Cíleček) a s muzikanty z posádkové hudby přinesla kapele novou kvalitu, začalo se hrát o úspěch. Kupodivu ani politické změny nezastavili kapelu. V devadesátých letech se dostavily hmatatelné výsledky V roce 1992 málo doceněné, ale výborné třetí místo v soutěži Zlatá křídlovka a v roce 1994 vítězství. Ale to už je trochu jiná Lácaranka, než v letech předvojenských. Přibylo muzikantů z okolí, kobylských už je menšina.
Nastávají léta plná muziky a to doslova. Týden co týden někde na hodech,. Roky tučné se střídaly s méně povedenými, ale kapela hraje a drží se pořád svého. Významnou roli v činnosti kapely je tzv. mediální prezentace. Kapela natočila celkem 5 CD a několik TV pořadů. Pro každého muzikanta pěkná památka a pro posluchače snad trocha potěšení. Asi neřeknu nic nového, že páteří Lácaranky se stala dvojice Kaňa, Svoboda . Oba dva stáli u zrodu kapely a po odchodu bývalého kapelníka Milana Otáhala v roce 1990 drželi nastolený kurs. Pavel Svoboda se prosadil jako výborný křídlovák a k tomu přidal své nadání autorské. Jeho rukopis je cítit v nahrávkách i ve výkonu kapely. V různých obdobích se kapela opírala o další muzikanty, kteří pro Lácaranku udělali mnohem víc, než bylo jejich povinností. Nebudu je jmenovat, protože tento článek není článkem bilancujícím, ale většina z těch výše jmenovaných se v řečeném jistě najde.
Říká se: „Co zažijú muzikanti , to zažije málokdo“. Věřte , že třicet roků s „Lácarankú“ takových opravdu bylo.
Josef Kaňa